Tak plyne čas...s miminkem...

Tak plyne čas...s miminkem...
Nemůžu za to. Je to asi ňáký moje zvrhlý hobby nebo co. Páč když nekydám ty věci zvířátek, ve zbylém čase kydám to v plíně. Tedy aspoň zase pár let budu, absolutní zvrhlost
spočívá v nutkání to ble popsat! Nemůžu si prostě pomoct! jsou na to ňáký prášky? Beru vitamín D, stačí to? Nebo je na vině ta dlouhodobá karanténa?
Tak jo. Čas jít ven. Rozbalím to, v čem je to moje robě zabalený a ONO to tam je. Uvnitř schovaný. A je tam toho fakt dost. Eeeee. Maruš si vesele kope ručičkama, nožičkama, netuše, že si své údy při svém každém kopy kop v TOM onom eeeee moc pěkně vymáchává...Zběsile tahám ty připravený děsně ekologický ubrousky a snažím se tu biologickou zbraň nějak zlikvidovat. Má však nade mnou navrch, rozpíná se mrcha do všech stran. Navrstvené oblečky opatrně přes hlavičku fuj ble pryč, Marušku šup honem do dřezu pod proud nelítostné ledové dezinfekce a moje poblitý a tím oným postižený tričko taky fuj ble pryč s nim kamsi. Sahám do šuplíku pro utěrku, bych to mokré odvšivené dítko usušila, načež mi něco teplého stéká po ruce a rovnou do toho otevřeného šuplíčku s úhledně nažehlenejma utěrkama. Nádech, výdech. Nejdřív oblíknout dítě, pak řešit katastrofu. Jasně, v pohodě, všechno je v oukeji, že jo. Čisťounké mimi přenáším na místo, kde bych na něj narvala tu kombinézu, chystáme se přece již notnou chvíli ven. Mimi si z ničeho nic říhá, jak starej chlap a já cítím další teplé mokré cosi na své kůži - a já si postupně svlíkám další kusy oblečení - a tím, že by mi bylo přílišný vedro, to tedy rozhodně neni...
Zhruba po hodince útrap se vyhrabem vítězoslavně ven, kde nás vítá Ondra: Kde jako steeee tak dlouhoooo???