Hodně divnej deník - aneb Ahoj babi!

Na počest babičky. Ona 3 týdny, já 3 noci. Jen já, me, myself and I. Jako ona. Jen takovej malej háček v tom poctování: Lázně Libverdu nesnášela. Taky mravence…Ale co už…

Bloudím ve změti cedulek a ukazatelů, až konečně nacházím svůj lázeňský dům. Kufřík o pouhých tři sta kilech s vyplazeným jazykem a v krve potu neboli potu krve dotáhnu k hotelové vilce. Zamčeno. Tuším zradu. Zvoním na zvonek a ano, recepce je pouhý půlkilometr severojižním směrem skrz areál. Zahazuju nasupeně bagáž do jakýhosi kouta a rozhlížím se kolem. Chce se mi ukrutně čůrat. Vezmu si taxíka? Ne, vyhodnocuju briskně. Zatnu svěrače a zahajuju něco jako indiánský běh, akorát že vůbec. Beru to přes stánek s palačinkama, jež labužnicky požírám za zvuku roztodivných zbíječek, které opravují, toho času teda naopak, kolonádu. Idylická lázeňská pohodička tvl! Na recepci chci kromě okamžitého nasměrování k toaletám také ihned vyměnit pokoj na nějaký zvukotěsný, aniž bych teda ten stávající zcheckla. Já si sem přijela odpočinout, že áno, ne poslouchat zbíječky! Mé rozrušení se stupňuje, neb na výzvu, že mám předložit občanku, ani po přehrabošení veškerého obsahu kabely, ta není jaksi k nalezení. To nám ta dovolená pěkně začíná…Fotka občanky naštěstí postačila a já se vydávám vstříc svému pobytu, zase zpět jihoseverním směrem k hotýlku. Zahozený kufřík s taškou vyvláčím do patra a vyčerpaně padám na postel i s bagáží. Pootevírám jedno oko a zďěšeně se vymrštím! Na sněhobílé peřině se skví zástup mravenců, který se venku na batožiny evidentně nabalil. Mravenci v posteli v lázních Libverda za zvuku rajské hudby v podobě zbíječek…no těpic! 

Tak ahoj babi!