Máš tady zbytky vlasů!

To jsem ale "klásná"! Zhodnotím svůj odraz pyšně ve výloze lékárny, pěkně po vzoru naší dvouleté Aničky, vycházeje (ty přechodníky jedny, nikdy nevím, no) - odkud? No od kadeřnice přeci! Zpomalím krok, hříva mi také zpomaleně - pěkně jako v televizní reklamě - nadskajuje z ramen nahoru a pomalu padá zas dolů, já jakože dlouhonohá modelka (kucky kucky, heh!) hodím ten svůdný pohled s potutelným úsměvem směrem k nadšenému davu - vidíte to taky?

Střih. Hluboká minulost:

"Jé ahoj!" Potkávám vzdáleného srbského kamaráda. "Tys byla u holiče, viď?" Se zářivým úsměvem odpovídám, že ano, prohrábnu pačesy a čekám na pokračování ve stylu: Ti to děsně sluší! No. Tak to bych tam stála a čekala doteď, je to totiž již celých dvacet let…Zkrátka ke mně dotyčný přistoupil, dotkl se něžně mé tváře a sundal pár kraťoučkých vlásků ze zastřižených konečků, co se tam mimoděk na tu mou v tu chvíli dost vytřeštěnou tvář nalepily: "No, hned jsem to poznal, máš tady zbytky vlasů!" Rozevřel dlaň…. Kolik a jaké pozůstatky se v ní v tu chvíli nacházely, mi bude nadosmrti utajeno, neb jsem naprosto hluboce ponížená se slzami v očích velmi rychle odkráčela…Jak křehká je duše mladé ženy a jak snadno může být pošlapána...!

Vždy, když si nechám tvořit nový účes, vytáhnu tuto historku na světlo boží. Kadeřnice pokaždé blahosklonně předstírá, že ji ještě nikdy neslyšela a od srdce se směje a já s ní a skrz rozesmátou tvář probleskují nenápadně dvě slzy schovávající můj děs v očích - proboha, hlavně ať nikoho cestou odtud nepotkám!