Zdrhání smutky zahání

Vánice, venkovní teplota pod bodem mrazu, tělesná nad bodem teploty. Zpoza brejlí ještě v mátohách čučim ven. Něco je jinak: zdrhli mi koně! Ještě v košilce vybíhám ven. No dobře, tak ne. Balim se do deseti svetrů, pěti bund, tří čepic a teprve pak vybíhám ven. Popadnu jednu ohlávku, jedno vodítko a mažu pro ně přes celou louku na konec světa. To jsem zas chytrák. Druhej kůň, že půjde za prvnim, kterej bude na tom vodítku. S tímto záměrem konám. Tu na konci louky zaparkuje ňáký pěkný auto a z něho vylejzá ňákej pěknej pán v kabátě a šále a jde směrem ke mně, brodí se v tom metru sněhu a ještě na mě mluví! Nechápu, co se děje. Musí se mi představit: ahoj, jsem tvůj manžel! A jdu ti pomoct! Ahaaa! Kdo? Co? Kouzelný dědeček? (No to rozhodně ještě ne!) A ani po mně nechce kousek okoraný kůrky (no tu bych mu stejně nedala, tu mám v kapse pro koně, že jo. Jo, vždyť má celou pekárnu, tak nic...). Stále čučim, jak puk. Druhej kuoň, toho času bezprizorní, mu běží v ústrety a posléze bere čáru jako že veliká legrace. No, my ostatní se zas tak nepobavili. Když se dosti vydováděl, sundal ten můj manDžel ten svůj vlající šál z okolo krku a omotal jel okolo krku Kuoňa. Tedy ne by ho zahřál, prevíta, aneb by ho doved dom. No tak teda doved. Pak si šál opět omotal okolo svého chřtánu, přehopkal závěje a odfrčel nach Prag. Die Ende.